- Kam dnes
- Na dnešek nic v kalendáři akcí.
Po necelých pěti hodinách strávených ve vlaku jízdou z Kroměříže do Prahy, jsem se nemohl dočkat, až uvidím toho nejpovolanějšího ze všech "Uriášů". Člověka, který složil ty největší hity skupiny Uriah Heep. Napůl indiána, klávesáka, zpěváka a kytaristu v jedné osobě, pana Kena Hensleyho.
Opět pozdě, ale přece přináším festivalové tipy na tento víkend. Máme tu jednu óbr akci a dvě řekněme o něco menší akce v blízkém okolí.
Co nás čeká a nemine tento víkend? Dva hodně nadupané žánrové festivaly a jedna putovní akce.
Tento víkend ostatně jako všechny ostatní víkendy v létě je nabit doslova a do písmene festivaly všech žánrů a zaměření. Já se dnes zaměřím na tři z nich. Dva poněkud vzdálenější a jeden z nedalekého okolí.
Festivalová sezóna se mám pomalu rozbíhá, a tak jsme se rozhodli pro Vás připravovat tipy, co se vlastně následující víkend bude dít. A to jak festivaly v blízkém okolí, tak i jejich velké "bratříčky" po celé republice.
Takže bez zbytečných řečí kolem. Bylo asi chvilku po osmé, když jsme dorazili do klubu, zaplatili jsme vstupný a už jsme jen čekali, kdy to všechno začne. No klasika, jako vždy, na letáku začátek v osm, ale první hrábnutí do strun a úder do bicích, zazněl až někdy kolem devátý, no budiž.
Píše se rok 1994 a právě vzniká hudební těleso, které si říká Eggnoise. V tu chvíli vzniká i něco, co má velký potenciál hýbnout českou hudební scénou, bohužel se tak zatím nestalo. Proč?
Akce, na které hrály kapely s velmi zvučnými jmény se na 1. Máje kryla s Pražským MAY DAY Festivalem proti rasismu, proto jsem nečekal nijak ohromnou účast, ale dalo by se říct, že opak byl pravdou. Když jsme přijeli, zaplatili jsme sympatických 150 Korun a první, co mi padlo do oka, bylo velmi nízké provizorní podium postavené uprostřed sálu, které bylo jako stvořené na typ tohoto koncertu. Nejlepší mejdany, když si je kapela rovna s obecenstvem a koukají si z očí do očí.
letní festival
Pardubice v pátek žily. Kam se člověk podíval, tam se děla nějaká akce. Ve Žluťáku koncert, v Doli koncert, v Ideonu dunění, v přespolních Živanicích Tři sestry a v Ponorce Čellisti a jejich hosté. Poslední jmenovaná štace u mě zvítězila nad ostatními.
Večírek plný tance a čekání
Jednoho krásného poetického dne se v anglickém Birminghamu na konci šedesátých let setkal tehdy již známý kytarista Tony Iommi s mladíkem oděným do pohodlných dělnických montérek a starého trička. Ten, přestože měl výše uvedené šatstvo vypůjčeno od táty a na rameni se mu skvěla přehozená kominická štětka, si dovolil tvrdit, že umí zpívat a přichází k Tonymu do kapely. Kdo by asi v tu chvíli uvěřil, že onoho mladého muže bude za pár roků dobře znát celý hudební svět. A právě českomoravský revival Ozzyho Osbourna tradičně během poslední noci před Štědrým dnem ovládl parket Ponorky.
Dlouho jsem přemýšlela nad tím, zda mám své pocity z koncertu v chrudimském klubu Pitch ze 7.12. ventilovat na veřejnost. Přemluvila jsem se.
Lehce pikantního i jemně úsměvného charakteru snadno nabyde návštěva koncertu skupiny, která se stala nedílnou součástí rockových večírků z dob mládí našich otců. V loňském roce jednašedesátiletý Radim Hladík je zkrátka k neutahání, na prahu jednadvacátého století obnovil Blue Effect, obklopil se mladými muzikanty z uskupení Walk Choc Ice a jeho přesvědčení o správném rozhodnutí vsadit na dravé a vzkvétající hráče se ukazuje jako absolutně do puntíku naplněná vize. Ostatně, snad každý, kdo na úterní vystoupení Blue Effectu do "Ácéčka" zašel, mi dá za pravdu.
Čas od času se zkrátka nevyhnete jistému srovnání. Patřičnou analogii během včerejšího večera v Ponorce nabídlo uskupení Led Zeppelin Revival Prague, které převzalo štafetový kolík po březnovém přestavení formace Led Zepp Grand Orchestra. Zdařilý průběh velice příjemných dvou hodin zajistilo hned několikero faktů. Jednak se po celý set neustále vyznamenával vyčnívající kytarový článek v podobě Jindřicha Musila, výběr odehraných skladeb by jen málokdo označil za nedostatečně vyčerpávající a taktéž potěšila naprosto zřejmá skutečnost, že Pražáci do nejedné písně vkládali vlastní interesantní prvky a motivy.
V aktuální době, kdy jedna absolutně neznámá a nezprofanovaná metalová smečka ze San Francisca na svém novém CD ohromuje okolní svět smrtonosnými dávkami toho nejdivočejšího thrashového drcení kovových instrumentů, zavítala do Ponorky trojice, jejíž složení představuje pozoruhodnou kombinaci. Už třeba jenom kvůli patřičnému kontrastu živých vystoupení mladé hráčské sestavy Navaru, v tuzemských vodách již nějaký ten pátek zaběhnutých Rimortis a mnohaletými muzikantskými zkušenostmi nadupaných hráčů okolo formace Cruel.
Metallica byla asi poslední z těch velkých metalových skupin, kterou jsem ještě neměl možnost na živo vidět. A tak ač jsem nikdy nebyl jejím skalním, či chcete-li, dřevním fandou, rád jsem si jí doma poslechl a chtěl jsem též pocítit, jaké to je, shlédnout jejich show živě.
Lístek na tuto skupinu jsem zakoupil 4 dny před koncertem, jelikož jsem až do poslední chvíle váhal zda jít, či nikoliv. Nakonec se mé rozhodnutí stalo více než správným. Skupina vyrazila na tour ke svému novému, velice úspěšnému albu Phoenix. A poprvé také potěšila svojí návštěvou i příznivce z České republiky. Ale vezměme to hezky po pořádku.
Na světě je spousta skupin. Ani se mi to nechce počítat. Některé mne oslovují více, jiné méně. Je tu však jedna, o které mohu bez rozmyslu prohlásit, že má pro mne zvláštní význam. Je to skupina ukrývající v sobě neskutečnou, nejen kulturní, ale i morální sílu. Nedá člověku jen navodit pocitu, že poslouchá hudbu, která se mu líbí. Její hudbu vnímám jako vnitřní pocit ze světa, který předává do srdcí svých posluchačů, a ti si tento vnitřní pocit pomocí nadpřirozených sil (o nichž možná sami nevědí) přetvářejí ku svému vlastnímu aktuálnímu stavu mysli a momentálnímu duševnímu rozpoložení. Tento proces dle mne poté umožňuje posluchačům proniknout do neprobádaných zákoutí svých vlastních jsoucen a nenásilně pobízí k lepšímu poznání sebe sama. A možná nejen sebe sama, ale i lidí, probádávané jsoucno obklopujících.