Rehabilitace lidí poškozených nemocí nebo úrazem má být celospolečenský proces (ve smyslu tzv. ucelené, komprehenzívní rehabilitace) a představovat koordinovanou činnost všech složek společnosti (státu, institucí, organizací a jednotlivců) s cílem znovu zařadit člověka postiženého na zdraví následkem nemoci, úrazu či vrozené vady do aktivního společenského života. Tento systém se řeší na úrovni zdravotnické, sociální, kulturní, pedagogické, pracovní, technické, legislativní, ekonomické, organizační a politické. Podle OSN je kvalita úrovně rehabilitace kritériem kulturní úrovně společnosti. Jde o celospolečenský proces, který se dotýká téměř všech aspektů společenského života. Z celého rozsáhlého a složitého komplexu rehabilitace se v rámci zdravotnictví realizuje rehabilitační proces jako léčebná rehabilitace.

Dělení oboru

Obor můžeme rozdělit na řadu specializací:

1. léčebná rehabilitace
2. pracovní rehabilitace
3. sociální rehabilitace
4. fyzikální medicína
5. myoskeletální (manuální) medicína
6. fyzioterapie
7. ergoterapie
8. ortotika a protetika
9. společenská rehabilitace

Někdy se používá výraz „mokrá masáž“, „bublinková masáž“, „bublinková lázeň“, nebo „bublinková koupel“.

Účinky koupele

• Chladná koupel (méně než 30 stupňů C): Otužování, Kneippova léčba krevního oběhu, léčba pohybového ústrojí, působí jako diuretikum a anestetikum
• Vlažná koupel (30-34 stupňů C): Působí příznivě na vysoký krevní tlak, snižuje otoky
• Teplá koupel (35-37 stupňů C): Výrazné uvolňující účinky, pocit pocení a vyplavování škodlivin
• Horká koupel (38-42 stupňů C): Působí příznivě na nízký krevní tlak a zvyšuje prokrvení. Nedoporučuje se při vysokém krevním tlaku.

Historie

Šiacumá kořeny v tradiční japonské masážní technice nazývané Anma, která byla založena na tradiční čínské medicíně, která přicházela do Japonska od šestého století. Anma začala upadat v období Edo (1603-1867), kdy ji praktikovali převážně slepí maséři a její léčebný aspekt se začal vytrácet. Obrození této metody znamenalo až vydání knihy Shiatsu Hō v roce 1919. Její autor, Tenpaku Tamai, studoval Anmu a další tradiční terapeutické metody a také západní anatomii, fyziologii a masážní techniky. Ve své práci tyto metody spojil a také znovu rozšířil i o duchovní rozměr léčby. Ve zmíněné knize se také poprvé používá termín šiacu.

Jedním z následovníků Tenpaku Tamaie byl Tokujiro Namikoshi (1905-2000), který v roce 1925 otevřel první šiacu kliniku a v roce 1940 první školu šiacu. V Japonsku se Tokujiro Namikoshi zasloužil o oficiální uznání jeho stylu šiacu Ministerstvem zdravotnictví (1957), za tímto účelem však z něj odstranil většinu východních vlivů.

Další význačná osobnost je Shizuto Masunaga (1925-1981), který se jako psycholog zajímal i o duševní a duchovní rozměry terapie. Do šiacu znovu vrátil aspekty tradiční východní léčby a svoji práci shrnul v knize Shiatsu z roku 1974 a jeho styl je známý jako Zen šiacu.

V druhé polovině dvacátého století vzniklo ještě několik směrů šiacu (viz kapitola o stylech), překotný rozvoj zažila tato metoda hlavně po roce 1980, když se dostala do USA a Západní Evropy

Skupiny masérských hmatů

Úvodní tření

Úvodní tření je jednou ze základních skupin masérských hmatů. Provádí se celou plochou dlaně, někdy při zpětném pohybu i roztaženými konečky prstů a dále také hřbetem ruky. Do úvodního tření lze také zařadit vytírání, které se provádí na menší ploše, ale za to větším tlakem. Rozlišujeme vytírání přes ruku a obtahování. Úvodní tření podporuje mízní oběh, prokrvení kůže a podkoží a snížení svalového napětí.

Hnětení

Hnětení je skupina masérských hmatů, která slouží především ke zpracování svalů na končetinách. Je to hmat, který dokáže působit na hlubší kožní vrstvy a tkáně. Přispívá výraznou měrou k lepšímu odtoku odpadních látek. Rozdělujeme ho na hnětení vlnovité, finské, uchopování, odtahování, pomalé válení a protlačování pěstmi.

Roztírání

Technika roztírání v sobě zahrnuje hmaty pomocí nichž dochází k uvolnění srostlých tkání a kloubního vaziva. Provádí se patkou dlaně, špetkou, pěstí a palci. Tyto hmaty jsou vhodné zejména k masáži v okolí kloubů a plochých svalů.

Tepání

Tepání se provádí uzpůsobenými údery ruky na zpracovávanou krajinu. Pohyby by měly být rychlé a svižné. Účinky tepání působí povrchně nebo do hloubky. Do povrchního tepání spadá smetání, tleskání a pleskání. Tepání do hloubky se rozlišuje na vějířovité, sekání a tepání pěstmi. Díky povrchnímu tepání dochází k uklidnění a k hlubokému uvolnění svalů. Tepání do hloubky působí opačným účinkem, respektive má stimulující účinky a navozuje pocit tepla.

Chvění

Provádí se při maximálně uvolněných svalech rychlými pohyby do stran. Výsledkem správného provedení chvění je pocit uklidnění, osvěžení a uvolnění svalu. Chvění známe jako vytřásání celé končetiny, rychlé válení, vidlicí anebo pomocí dlaně.

Závěrečné tření shodné s úvodním

Dochází při něm ke konečnému uvolnění masírované krajiny pomocí hmatů shodujících se s hmaty úvodního tření.

Druhy masáží

V každé kultuře existuje určitá forma terapeutické masáže; popisy mnoha metod, které jsou používány dodnes, známe z nejstarších zapsaných lékařských textů. Čínský rukopis z roku 2700 před naším letopočtem doporučuje každé ráno provádět automasáž „proti nachlazení, pro udržení vláčnosti orgánů a jako prevence proti zdravotním potížím“.^[zdroj?] Podstatně mladší je švédská masáž, kterou kolem roku 1830 popsal Per Henrik Ling a který se v západních kulturách považuje za základní formu masáže, „klasickou“ masáž.

Existuje přes 100 různých druhů masáží vycházejících z různých kulturních základů. Jednotlivé druhy masáží se vzájemně prolínají a mnoho technik je označováno za originální, svébytnou metodu pouze z komerčních příčin.

Plošné masáže

Při těchto technikách se používá se tření nebo posunu tkáně po spodních vrstvách.

• švédská masáž – „klasická“ masáž využívající různé způsoby tření a hnětení;^[1] v západních kulturách je považována za základní formu masáže
• reflexní masáž – typ nepřímé masáže která je prováděna na chodidle a nártu nohou;^[2] používá se v případě, když nelze z různých důvodů masírovat přímo postižený orgán
• aroma masáž – klasická masáž spojená ošetření celého těla nebo jeho části vonnými oleji
• lymfatická masáž (lymfodrenáž) – používá rytmické hnětení a zlepšuje tak tok tkáňového moku, zmírňuje otoky
• bowenova terapie – velmi jemná manipulace s měkkou tkání, kdy terapeut svými prsty nebo palci pohybuje kůží přes sval nebo šlachu, poté vyvine velmi jemný tlak a po krátké čekací době a stále pod stejným tlakem sklouzne s kůží zpět; mezi jednotlivými sériemi pohybů jsou asi 2 minutové pauzy
• medová masáž – ruská technika, používá přilnavosti medu nanášeného na kůži k intenzivní práci s podkoží

Anatomie kloubu

Kloub se skládá z dvou styčných ploch krytých chrupavkou. Jedna plocha se nazývá kloubní hlavice (vypouklý konec jedné kosti) a druhá kloubní jamka (vyhloubený konec druhé kosti)

Další částí je kloubní pouzdro, které uzavírá kloub, je zesíleno vazy, z vnitřní strany ho vystýlá synoviální vrstva produkující synoviální tekutinu (kloubní maz – synovie), která zmírňuje tření, vyživuje kloubní chrupavky a zajišťuje pevné přilnutí kloubních ploch k sobě.

V kloubech jednoduchých se stýkají dvě kosti, v kloubech složených se stýkají více než dvě kosti nebo jsou mezi ně vsunuty pohyblivé chrupavčité destičky (kloub holenní), vyrovnávají nesrovnalosti v zakřiveních styčných ploch a zároveň umožňuje současné provádění dvou různých pohybů v kloubu (ohýbání a otáčení).

Druhy kloubů

• Jednoduché klouby – spojují dvě kosti. Příkladem je ramenní kloub.
• Složené klouby – spojují více než dvě kosti, nebo jsou mezi ně vsunuty pohyblivé chrupavčité destičky. Příkladem jsou klouby zápěstí nebo kolenní kloub.

Ne všichni živočichové ale mají svaly. Svaly mají schopnost přeměnit chemickou energii živin v kinetickou energii (účinnost 30% ) a teplo.

Stavba svalu

Sval je složen ze svalové tkáně, která má schopnost stažení (kontrakce), ke kterému dochází v reakci na nervový podnět, a různého množství vaziva.

[editovat] Funkce svalů

Základní vlastností svalové tkáně je schopnost se stahovat (kontrahovat), což je umožněno speciálními vláknitými strukturami uloženými v cytoplazmě všech svalových buněk, myofibrilami. Myofibrily jsou složeny z uspořádaných molekul aktinu a myosinu. Za zvýšené koncentrace vápenatých iontů a přítomnosti ATP dochází k zasouvání tenkých aktinových vláken mezi tlustá vlákna myosinová, myofibrila se zkrátí a dojde ke kontrakci. Stah svalu je podkladem pro veškerý svalový pohyb.

Svalový stah je důsledkem řetězce chemických reakcí, k jejichž proběhnutí je potřeba splnění několika podmínek, v první řadě podráždění svalu a dostatečná zásoba energie ve svalu.

Specializované funkce

V duhovce oka můžeme nalézt hladké svaly které při větším množství světla zmenší zorničku a pří jeho nedostatku ji zase roztáhnou, takže do oka proniká ideální množství světla.

Vzpřimovač chlupu je sval v kůži, který po podráždění vzpřímí chlup. Signálem k jeho stahu může být pocit chladu („husí kůže“), vzpřímením chlupů dojde ke zlepšení izolační schopnosti chlupového pokryvu těla, chlupy se mohou vzpřímit ale i v důsledku stresu (naježený ocas kočky).

Druhy regenerace

Je možné rozlišovat fyziologickou a reparativní regeneraci. První termín označuje běžnou obnovu tkání jejich dělením, druhý znamená nahrazení ztracených částí těla.

[editovat] Fyziologická regenerace

O regeneraci mluvíme za prvé všeobecně ve smyslu procesu obnovy těl organismů. Regenerace probíhá v našem těle v uzavřeném kruhu až do vypotřebování veškerých stavebních materiálů nebo do smrti. Jedná se o nahrazování odumřelých nebo opotřebovaných tkání novými.

Rychlost regenerace přímo závisí na zdraví jedince, dostupnosti potravy a nápojů, fyzické a psychické zdatnosti a možnosti odpočinku. Regenerace organismu po zranění nebo nemoci je rychlejší, pokud tělo dostává zvýšený počet vitamínů a živin pro obnovu všech tělesných funkcí. Je obvyklá zvýšená únava, malátnost a někdy i chudokrevnost či špatná regulace tělesné teploty.

Reparativní regenerace

Kromě obecného označení hojivého procesu je tento výraz používán pro specifické metody hojení umožňující, aby znovu narostla ztracená končetina nebo se znovu propojily nervová vlákna, a podobně. Regenerace se vyskytuje u většiny, ne-li u všech obratlovců v embryonálním stádiu a u některých dospělých zvířat jako například mloků. Savci mají omezené regenerační schopnosti, ne tak působivé jako mloci. V typickém případě je tento typ regenerace nasazen po autotomii končetin.

Regenerace ztracené končetiny postupuje ve dvou krocích: nejprve se dospělé buňky dediferencují na kmenové buňky a poté se vyvinou v tkáně podobným způsobem jako při růstu embrya. Některá zvířata si v těle udržují skupiny nediferencovaných (kmenových) buněk, které se přesunují do míst potřebujících hojení.

Přes intenzitu a práci s hlubokými strukturami není tradiční masáž vyčerpávající pro maséra ani pro masírovaného. Vidíte-li dobrého maséra při práci, můžete mít pocit, že tradiční masáž je vlastně meditací. Obrovské soustředění, tušená , nikoliv viditelná síla, dokonalé sladění pohybů – to je Nuad Borán (thajsky „starobylá masáž“).

Ideový podklad techniky

Představa energetických drah, probíhajících celým tělem je základem thajského lékařského učení. Indický původ a vliv je zřetelný, neboť celá teorie stojí na filosofii jógy. V ní je životní energie (označovaná Prána) přijímána společně s vdechovaným vzduchem a snědeným jídlem. Pomocí sítě energetických linií (Prána Nádi) je lidská bytost napájena životní silou. Energetické linie jsou neviditelné a nedají se anatomicky prokázat. Vytvářejí „druhou kůži“ či další tělo, obalující „hrubé“ tělo fyzické. Energetické tělo (Pranamaya Kosha) je složeno z množství energetických drah; udává se až 72 000. Z této záplavy vybrala thajská masáž 10 hlavních: sib sen, tedy 10 Senů.

Tlakové body uložené na drahách lze považovat za jakási „okna“, otevírající se do těla. Jimi se uskutečňuje výměna energií mezi lidským tělem a jeho okolím, nastolující rovnováhu člověka a vesmíru. Poruchy v proudění energie snižují hladinu Prány v těle a vedou k rozvoji onemocnění. Práce na energetických drahách spolu s masáží tlakových bodů odstraňuje blokády, podporuje volný tok Prány a obnovuje návrat zdraví a pocitu pohody.

Trvání

Lidé, navyklí na čtvrt až půlhodinové klasické masáže, budou možná překvapeni délkou thajské masáže. Zkušený masér zvládne kompletní sestavu za přibližně 3 hodiny. Minimální vhodná délka se udává kolem 90 minut. Celotělová sestava se svou vyvážeností vzpírá našemu spěchu. Uvolnění, které práce maséra přináší nelze vychutnat během krátké doby. Masírovaný člověk snadno ztratí pojem o času.

V zádové oblasti se pohybují masážní hlavice, kde volíte z několika druhů masáží: hnětení, shiatsu, převalování, plácání, klepání, vibrační masáž a další. Masáž chodidel a lýtek je zajištěna airbagy umístěnými v podpěrce pro nohy.

Celé masážní křeslo lze snadno ovládat přes ovládací panel.

Účinky masáží

Mechanická masáž (manuální) je soustava speciálních masérských hmatů, kterými působíme na tělo za účelem ovlivnění stavů organismu. Především slouží k posílení zdraví, zlepšení zdatnosti a celkové tělesné odolnosti. Dochází k působení jak na povrch těla, tak i na hlubší svalové tkáně. Na rozdíl od reflexní masáže, která je určena nemocným lidem, je tato rekondiční masáž určena zdravým lidem k uvolnění svalů a relaxaci celého těla, nebo naopak k nabuzení (nastartování) organismu před fyzickou zátěží.

Kůže – mechanický účinek na povrch těla, odstranění zrohovatělé vrstvy kůže, účinek na mazové žlázy s pozitivním zvýšením sekrece a normalizací napětí kůže

Svaly – zlepšení prokrvení, metabolismu a kladný účinek na svalově napětí (dle potřeby zvýšení nebo snížení), podpora vstřebávání otoků a výpotků, zlepšení výživy tkání a odstranění látek vyvolávajících únavu.

Celkový účinek – na nervový systém (u pomalé a lehké masáže je účinek uklidňující, naopak u svižné a silnější je účinek dráždivý a povzbudivý), zvýšení látkové výměny (zejména činnosti žláz s vnitřní sekrecí), zlepšení prokrvení v celém těle.